Cesta časem 1937

Popis

Rok 1937. Praha se skládala z vůní mokrého kamene a tabáku, z okenních rámů s olupující se barvou a z tramvají, které nad každou křižovatkou zvedaly hlavu drátu. Emil Mach seděl u okna ve Slávii a snažil se napsat báseň o tichu, které v sobě nosil od dětství. Pero škrábalo a zastavovalo, káva chladla, a přesto měl pocit, že uvnitř něj cosi roste, nějaká tenká žilka budoucnosti, která se nedá přetnout.

Muž v klobouku ho sledoval už dlouho. Když konečně přisedl, udělal to bez zbytečných gest, jako by se vracel na své místo u stolu, které na něj čekalo celou dobu. Položil na mramorovou desku úzkou kovovou schránku. „Pane Machu,“ řekl klidně, „tohle je dopis od vás. Z roku 2025.“

Emil se nejdřív zasmál, protože nic jiného nevymyslel. Pak si všiml své vlastní ruky, jak bere schránku, rozkládá zámeček a vytahuje papír zvláštní tuhosti. Písmo bylo jeho. Šikmá písmena, drobné zavlnění u ‚s‘, dlouhé ocásky u ‚y‘. V dopise stálo: Neodmítej. Až uvidíš modré světlo, nadechni se a nezavři oči. Jsem to já, jen o třiaosmdesát let později. Nespěchej, ale jdi.

Muž si sundal klobouk. „Jmenuji se Adam,“ řekl. „Jsem z místa, kde se čas dá ohnout, ne moc, ale dost na to, aby se napravilo to, co se chystá.“ Z vnitřní kapsy vytáhl hodinky. Ciferník byl kruh bez číslic, prokreslený světlem. Když je položil na stůl, byly nepatrně teplé, jako dlaň.

Emil si uvědomil, že ho neohrožuje cizí muž, ale jeho vlastní zvědavost. Byl tenký jako struna a stejně napjatý. „Proč já?“ zeptal se.

„Protože tvoje slova jednou pohnou lidmi. A protože někdo se rozhodl smazat stopu po tobě ještě dřív, než ji zanecháš.“ Adam mu připnul hodinky na zápěstí. „Připrav se na krátké vytížení. Vezmu tě jen na chvilku, aby ses podíval na následek.“